Isolar Tour / Station to Station (1976): Thin White Duke na jevišti
Minimalistická scéna s ostrým bílým světlem — kontroverzní turné, kde persona Thin White Duke zaujala hlavní roli.
Thin White Duke na turné
Isolar Tour — známé též jako Station to Station Tour — bylo koncertní turné Davida Bowieho na podporu alba Station to Station, probíhající od února do května 1976 po Severní Americe a Evropě. Turné představilo živému publiku persónu Thin White Duke: strohého, emocionálně odtažitého aristokratického muže ve bílé košili, černé vestě a s uhlazenými vlasy, zpívajícího písně evropského romantismu na holé, minimalistické scéně.
Isolar Tour představovalo radikální odklon od divadelní výstřednosti Diamond Dogs Tourz roku 1974. Zatímco ta produkce zahrnovala propracované kulisy, mechanické rekvizity a choreografické spektákly, Isolar Tour ořezalo vystoupení na nejzákladnější podstatu — bílé světlo, černé jeviště a pouhou sílu Bowieho velitelské přítomnosti. Turné je obecně považováno za jeden z nejlepších koncertních zážitků Bowieho kariéry, ačkoli je zastínil jeho těžký kokainismus a stále erratičtější chování.
Scénografie a vizuální pojetí
Scénický design pro Isolar Tour vznikl ve spolupráci se světelnými designéry a čerpal z estetiky německého expresionistického filmu a surrealistických filmů Luise Buñuela a Salvadora Dalího. Scéna sestávala z holého černého jeviště osvětleného intenzivním bílým a modrým fluorescenčním světlem. Velká projekční plocha za kapelou promítala úryvky z Buñuelova a Dalího filmu Andaluský pes (1929) během úvodního segmentu každého koncertu.
Tato vizuální strohost odrážela jak chladnou, aristokratickou persónu Thin White Duke, tak Bowieho vlastní fyzický stav v tomto období. Jeho strava se omezila téměř výhradně na mléko, papriky a kokain, což ho zanechávalo vyhublého a bledého. Ostré osvětlení zdůrazňovalo jeho kostnatou postavu a výrazné lícní kosti a vytvářelo obraz nadpozemské elegance, který byl současně strhující i znepokojivý. Vizuální dopad turné ovlivnil následující generace performerů — od strohé scénografie post-punkových kapel po minimalistický koncertní design umělců jako Nine Inch Nails.
Setlist a styl vystoupení
Setlist čerpal primárně ze Station to Station a doplňoval ho pečlivě vybraný materiál z dřívějších alb. Úvodním číslem bývala obvykle desetiminutová titulní skladba, jejíž prodloužená introdukce se pomalu budovala od vlakového rytmického pulzu k mohutné crescendové kulminaci. Mezi další vrcholy patřily „TVC 15“, „Stay“, „Fame“, „Suffragette City“ a výběr písní z Young Americans a éry Ziggy Stardust.
Kapelu tvořili Carlos Alomarna rytmickou kytaru, Dennis Davis na bicí a George Murray na baskytaru — rytmické jádro, které pokračovalo i během nahrávání Berlínské trilogie. Klávesy obstarával Tony Kaye, dříve člen skupiny Yes. Vystoupení se vyznačovala precizním, ukázněným hudebním provedením, jež ostře kontrastovalo s improvizační volností Diamond Dogs Tour. Bowieho vokální výkony byly podle všech svědectví výjimečné, neboť těžily z přehlednosti minimálních aranžmá.
Kontroverze: Incident na Victoria Station
Isolar Tour je neoddělitelné od své nejnechvalněji proslulé kontroverze. Dne 2. května 1976, při příjezdu na londýnské nádraží Victoria Station v otevřeném Mercedesu, Bowie podle fotografů učinil gesto interpretované jako nacistický pozdrav čekajícímu davu. Snímek byl široce publikován a vyvolal značné veřejné pobouření. Bowie následně tvrdil, že fotograf zachytil prosté mávání v nešťastném úhlu, ačkoli jeho soudobé výroky o fašismu a Adolfu Hitlerovi — učiněné v období těžké kokainové psychózy— tuto obhajobu podkopávaly.
Incident je třeba chápat v kontextu Bowieho hluboce deteriorovaného psychického stavu v letech 1975–1976. Jeho konzumace kokainu vyvolávala paranoidní bludy, obsesivní zájem o okultismus a fixaci na autoritářskou symboliku. Bowie později vyjádřil hlubokou lítost nad těmito výroky a činy a popsal je jako produkty drogové psychózy, nikoli skutečného politického přesvědčení. Jeho následné přesídlení do Berlína bylo částečně motivováno touhou konfrontovat se s reálným odkazem fašismu na vlastní oči.
Odkaz a význam
Navzdory kontroverzím je Isolar Tour připomínáno jako jedno z hudebně nejdokonalejších a vizuálně nejpůsobivějších turné sedmdesátých let. Vystoupení zachycená na různých bootlegových nahrávkách odhalují kapelu mimořádné preciznosti a síly, přičemž Bowieho vokální výkony jsou soustavně řazeny mezi nejlepší v jeho kariéře. Minimalistická estetika turné — odmítnutí divadelních rekvizit ve prospěch čistého světla a performance — vytvořila vzor, který ovlivňoval scénografii živé hudby po celá desetiletí.
Turné rovněž znamenalo konec Bowieho amerického období. Po jeho skončení se přesunul do Evropy — nejprve do Švýcarska, poté do Západního Berlína — a zahájil tvůrčí cestu, jejímž výsledkem byla Berlínská trilogie. V tomto smyslu Isolar Tour funguje jako přechodový moment: poslední výraz Thin White Duke předtím, než Bowie tuto persónu odložil a vydal se na kriticky nejslavnější etapu své kariéry.