Jak David Jones začal hrát na saxofon a založil první kapely

Objevení saxofonu

Fascinace Davida Roberta Jonese hudbou začala v polovině padesátých let, kdy žil se svou rodinou v Bromley v hrabství Kent. Přibližně v devíti letech viděl v televizi vystoupení Little Richarda a byl uchvácen — nejen hudbou, ale samotnou fyzičností a extravagancí performance. Později tento zážitek popisoval jako zjevení, okamžik, kdy pochopil, že hudba může být nástrojem totálního sebevyjádření.

Jeho otec Haywood Stenton Jones rozpoznal intenzitu synova zájmu a v roce 1961 mu koupil akrylový alt saxofon Grafton. Nástroj — výrazný krémově zbarvený plastový saxofon vyráběný v Londýně — byl cenově dostupnou alternativou k mosazným modelům, což z něj dělalo praktickou volbu pro rodinu z dělnické třídy. V žádném případě to však nebyla hračka: na Grafton hráli profesionální hudebníci včetně Charlieho Parkera a nástroj produkoval legitimní, byť poněkud tenký tón.

Lekce u Ronnieho Rosse

Prostřednictvím otcových kontaktů byl mladý David představen Ronniemu Rossovi, respektovanému barytonovému saxofonistovi, který hrál s takovými jazzovými veličinami jako Don Rendell a zvítězil v anketě čtenářů Melody Maker o nejlepšího barytonového saxofonistu. Ross souhlasil, že chlapci dá soukromé lekce, a tyto hodiny poskytly Davidovi formální základy techniky, kontroly dechu a hudební teorie, jež se ukážou neocenitelné po celou jeho kariéru.

Ross byl trpělivý a důsledný učitel, který trval na správných základech. Pod jeho vedením David rychle postupoval od základních stupnic k improvizaci a rozvíjel porozumění jazzovému frázování, které později odliší jeho hru na saxofon od primitivnějšího rock & rollového troubení běžného mezi jeho současníky. Vztah učitele a žáka se o léta později uzavřel do kruhu, když Bowie pozval Rosse, aby zahrál saxofonové sólo na skladbě „Walk on the Wild Side“ během jeho produkce Lou Reedova alba Transformer v roce 1972.

The Kon-Rads (1962–1963)

Davidovou první kapelou byli The Kon-Rads, skupina, do níž vstoupil v roce 1962, když navštěvoval Bromley Technical High School. Kapelu založili spolužáci Neville Wills, Alan Dodds a Roger Bluck a David byl přijat primárně jako saxofonista, i když přispíval i doprovodným zpěvem. Skupina hrála směs rock & rollových coverů a prvotních originálních skladeb v místních podnicích, mládežnických klubech a na školních akcích.

The Kon-Rads představovali Davidovo učednické období v mechanice fungování kapely — zkoušení, vyjednávání o repertoáru, zacházení s nespolehlivým vybavením a vystupování před lhostejným publikem. Skupina pořídila demo nahrávku ve studiích Decca v roce 1963, ale nepodařilo se jí získat nahrávací kontrakt. Zkušenost nicméně potvrdila Davidovo odhodlání věnovat se hudební kariéře a ke konci roku 1963 kapelu opustil, aby hledal ambicióznější příležitosti.

Právě v tomto období David utrpěl zranění oka od přítele George Underwooda, které mělo za následek jeho slavnou trvale rozšířenou levou zornici— událost, k níž došlo souběžně s těmito ranými hudebními exploracemi.

The King Bees (1964)

Počátkem roku 1964 David založil The King Bees s kytaristou Rogerem Bluckem (který ho následoval z The Kon-Rads), Georgem Underwoodem na kytaru, Davem Howardem na baskytaru a Robertem Allenem na bicí. Kapela hrála rhythm and blues ve stylu Rolling Stones a Pretty Things, čímž odrážela britský R&B boom, jenž v té době zachvacoval londýnskou klubovou scénu.

The King Bees upoutali pozornost manažera Leslieho Conna, který zařídil, aby nahráli singl pro dceřinou značku Decca, Vocalion. Výsledná skladba „Liza Jane“ vyšla v červnu 1964 pod jménem Davie Jones with the King Bees. Singl se neumístil v hitparádách, ale představoval Davidovu první komerčně vydanou nahrávku — milník, jenž mu, jakkoli skromný, otevřel vstup do profesionálního hudebního průmyslu.

Kapela se rozpadla přibližně po šesti měsících, vzorec, který bude charakterizovat Davidovu ranou kariéru: rychlé zakládání skupin, intenzivní tvůrčí aktivita a brzký rozpad, jak přerostl každou konfiguraci a hledal nové hudební směry.

The Manish Boys a další

Po The King Bees se David přidal k The Manish Boys, většímu rhythm and bluesovému ansámblu, jehož singl „I Pity the Fool“ (1965) zahrnoval session kytaristu Jimmyho Page. Kapela nabídla Davidovi větší hudební sofistikovanost a expozici na londýnském klubovém okruhu, i když komerční úspěch zůstával nepolapitelný. Následně prošel skupinami The Lower Third a The Buzz, z nichž každá představovala krok blíže k umělecké vizi, kterou si vytvářel.

V průběhu těchto formativních souborů zůstával saxofon Davidovým primárním nástrojem, i když ho stále více přitahoval zpěv a autorská tvorba. V době, kdy v roce 1966 přijal umělecké jméno David Bowie — aby se vyhnul záměně s Davym Jonesem z The Monkees — začal se vnímat jako sólový umělec, který náhodou hraje na saxofon, spíše než jako saxofonista, který náhodou zpívá. Tento jemný, ale zásadní posun v sebepojetí definoval zbytek jeho kariéry.

Saxofon v průběhu Bowieho kariéry

Ačkoli se kytara a hlas staly Bowieho nejviditelnějšími nástroji, saxofon zůstával životně důležitou součástí jeho hudební identity. Výrazně se uplatnil na přelomových nahrávkách v průběhu celé jeho kariéry: působivý úvod skladby „Changes“ (1971), frenetická energie „Suffragette City“ (1972), zasněná krása „Lady Stardust“ (1972) a viscerální expresionismus titulní skladby Blackstar (2015).

Na Blackstar, jeho posledním albu, se Bowie k saxofonu vrátil s intenzitou naznačující jakýsi návrat domů. Přítomnost nástroje na albu — syrová, nezdobená a emocionálně zdrcující — propojila jeho závěrečné umělecké prohlášení s jeho nejranějším hudebním impulzem: dvanáctiletý chlapec v Bromley svírající plastový saxofon a snící o Little Richardovi a životě proměněném hudbou.

Trajektorie od The Kon-Rads k Blackstar překlenuje více než půl století, přesto saxofon poskytuje souvislou nit procházející celou Bowieho kariérou. Byl nástrojem, který ho uvedl do hudby, prostředkem, jímž se poprvé umělecky vyjádřil, a hlasem, jehož prostřednictvím se rozhodl říci sbohem.