Blackstar (2016): Poslední mistrovské dílo Davida Bowieho

Závěrečné prohlášení

Blackstar (stylizováno jako ★) je dvacátým pátým a posledním studiovým albem Davida Bowieho, vydaným 8. ledna 2016 — v den jeho devětašedesátých narozenin. O dva dny později, 10. ledna, Bowie zemřel na rakovinu jater, která mu byla diagnostikována přibližně osmnáct měsíců předtím. Zdrcující blízkost těchto událostí retrospektivně proměnila každý text, každou hudební volbu a každý vizuální prvek alba v součásti pečlivě orchestrovaného rozloučení — posledního a snad nejodvážnějšího uměleckého gesta kariéry definované odvážnými gesty.

Málokterý umělec v jakémkoli oboru konfrontoval vlastní smrtelnost s takovou tvůrčí ambicí. Místo ústupu do nostalgie nebo produkce hitparádového rozloučení využil Bowie svou poslední nahrávku k průniku na skutečně nezmapované území, najal jazzové muzikanty, přijal rytmickou komplexitu a konstruoval texty oscilující mezi kryptickou symbolikou a zdrcující přímostí. Výsledkem je album, které odmítá být pouhým prohlášením o smrti, přestože je neoddělitelné od smrti svého tvůrce.

Vznik a obsazení

Zrod Blackstar spočíval v Bowieho setkání s newyorskou jazzovou scénou. Po návštěvě vystoupení kvartetu saxofonisty Donnyho McCaslina v klubu 55 Bar v Greenwich Village se Bowie přesvědčil, že tito muzikanti mohou poskytnout zvukový slovník, který pro svůj nový materiál potřebuje. McCaslin spolu s bubeníkem Markem Guilianou, baskytaristou Timem Lefebvrem a klávesistou Jasonem Lindnerem se stali jádrem skupiny — technicky virtuózními improvizátory, jejichž instinkty byly zakořeněny v jazzu, nikoli v rocku.

Tato volba byla záměrná a zásadní. Prací s muzikanty, kteří nesdíleli předpoklady ani reflexy rockových hráčů, Bowie zajistil, že zvuk alba bude skutečně neznámý. Sessions se vyznačovaly spontánností a zkoumáním, přičemž Bowie poskytoval kompoziční rámce, které muzikanti poté interpretovali se značnou volností. Kytarista Ben Monder přispěl dalšími texturami, zatímco dlouholetý spolupracovník Tony Visconti sloužil jako producent a zvukový inženýr.

Jazz jako prostředek: Hudební jazyk alba Blackstar

Hudební jazyk Blackstar představuje syntézu jazzové harmonie, art-rockové struktury a elektronické produkce, která má v populární hudbě málo precedentů. Titulní skladba, trvající téměř deset minut, prochází několika odlišnými sekcemi — od disonantního, ritualistického úvodu přes pasáže ovlivněné drum and bass až po expanzivní, téměř hymnické rozuzlení. Její rytmický základ čerpá z McCaslinovy zdatnosti v lichých metrech a Guilianovy zkušenosti s elektronicky ovlivněným bubnováním.

V celém albu je konvenční sloka-refrén architektura z velké části opuštěna ve prospěch prokomponovaných struktur, které se rozvíjejí organicky. Harmonicky skladby využívají jazzové sazby a modální ambiguitu, které vytvářejí pocit neustálé nerozřešenosti — příhodnou hudební metaforu pro album zabývající se liminálním prostorem mezi životem a smrtí. Bowieho vokální výkony patří mezi nejrozmanitější v jeho kariéře, od křehkých šeptů po plnokrevnou deklamaci a zahrnují techniky od jeho nejranějších prací přes éru glam rocku až po berlínské experimenty.

Partnerství s Tonym Viscontim

Vztah mezi Bowiem a producentem Tonym Viscontim se rozpíná přes téměř pět dekád, od jejich první spolupráce na “Space Oddity” v roce 1969 přes průkopnickou berlínskou trilogii a dále. Viscontiho role na Blackstar byla klíčová: sloužil jako most mezi Bowieho kompoziční vizí a improvizačními instinkty jazzových muzikantů, formoval surové studiové nahrávky v koherentní produkce a přitom zachovával jejich spontánní energii.

Visconti později odhalil, že patřil k malému okruhu lidí, kteří během nahrávání věděli o Bowieho terminální diagnóze. Toto vědomí nevyhnutelně ovlivnilo jeho produkční rozhodnutí, ačkoli zdůraznil, že Bowie nikdy nechtěl, aby album znělo jako prohlášení na smrtelné posteli. Produkce je hutná a detailní, bohatá na vrstvené textury a pečlivě kalibrovanou dynamiku, přesto dýchá způsobem, který dává výkonům prostor být lidskými a nedokonalými. Stojí jako závěrečné mistrovské dílo jednoho z nejdůležitějších umělecko-producentských partnerství v populární hudbě.

Skladby: Smrtelnost a transcendence

Sedmiskładbové album otevírá titulní kompozice “Blackstar”, téměř desetiminutová suita, která nastoluje zaměření alba na smrt, transformaci a konstrukci významu tváří v tvář zániku. Její doprovodné video, obsahující obraz lebky posázené klenoty uvnitř přilby mrtvého astronauta, přímo evokuje Majora Toma — postavu, kterou Bowie vytvořil téměř o půl století dříve.

“’Tis a Pity She Was a Whore” je nejagresivnější skladbou alba, poháněnou McCaslinovým řezavým saxofonem a Guilianovou pulsující hrou na bicí. “Lazarus” — sdílející název s off-broadwayským muzikálem, který Bowie paralelně vyvíjel — obsahuje nejotevřenější odkazy na smrtelnost. “Sue (Or in a Season of Crime)” byla dříve vydána jako singl, ale byla přenahráná s jazzovým ansámblem a získala syrovější a viscerálnější kvalitu.

“Girl Loves Me” používá konstruovanou slovní zásobu odvozenou ze slangu Nadsat z románu Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč a londýnského undergroundového homosexuálního argotu Polari. “Dollar Days” je konvenčně nejkrásnější písní alba, elegická meditace o odkazu a paměti. Závěrečná skladba “I Can't Give Everything Away” funguje jako rozloučení, které odmítá být rozloučením — její motiv foukací harmoniky evokující úvod alba Low v gestu cyklického návratu.

Vydání a smrt: Dva dny od sebe

Blackstar bylo vydáno za všeobecného kritického uznání 8. ledna 2016. Recenze chválily jeho ambici a emocionální hloubku, ačkoli málokterý kritik v té době chápal plnou váhu toho, co slyšel. Když 10. ledna přišla zpráva o Bowieho smrti, album bylo okamžitě přehodnoceno. Texty, které se zdály být zahalené v metaforách, byly náhle pochopeny jako přímo autobiografické. Album debutovalo na prvním místě jak ve Spojeném království, tak ve Spojených státech — Bowieho první album na prvním místě v USA.

Bowie svou nemoc tajil před všemi kromě nejbližších spolupracovníků. Veřejnost neměla žádné náznaky, že je nemocný; jeho vzhled v hudebních videoklipech, ačkoli vyhublý, byl interpretován jako estetická volba spíše než fyzická realita. Odhalení, že celý projekt byl koncipován a realizován jako vědomé rozloučení — závěrečné umělecké dílo zahrnující nejen hudbu, ale i načasování vydání a následnou nepřítomnost umělce — pozvedlo Blackstar z výjimečného alba na bezprecedentní akt umělecké kontroly nad příběhem vlastní smrtelnosti.

Odkaz a význam

V letech od svého vydání bylo Blackstar uznáno jako jedno z nejpozoruhodnějších závěrečných alb v historii nahrané hudby. Posmrtně získalo pět cen Grammy, včetně Nejlepší alternativní hudební album a Nejlépe zvukově zpracované album. Jeho vliv přesahuje hudbu do širších kulturních debat o smrti, umění a možnosti tvůrčí kontroly tváří v tvář terminálnímu onemocnění.

Album představuje vyvrcholení témat, která Bowie zkoumal po celou svou kariéru: proměnlivost identity, vztah mezi performerem a prázdnotou a schopnost umění přetvořit osobní zkušenost v univerzální význam. Od mimozemské rockové hvězdy jeho mládí po enigmatickou postavu jeho posledních let Bowie důsledně zacházel se svým vlastním životem jako se surovým materiálem pro umění. Blackstar bylo jeho nejextrémnějším uplatněním tohoto principu — album, ve kterém se nejzákladnější lidská zkušenost, umírání, stala substrátem pro dílo zničující krásy a nekompromisní umělecké ambice.

Jak Visconti prohlásil bezprostředně po Bowieho smrti, album bylo zamýšleno jako dárek na rozloučenou. Zdařilo se jím, protože nenabízí útěchu, ale konfrontaci — nekompromisní zacházení se smrtelností, které současně trvá na hodnotě tvorby umění až do samého konce. V tomto ohledu není Blackstar pouhým závěrečným albem Bowieho, ale jeho nejdefinitivnějším prohlášením o tom, co znamená být umělcem.

Často kladené otázky