The Next Day: Comeback, který nikdo nečekal (2013)

Dekada ticha

Mezi lety 2004 a 2013 byl David Bowie podle všeho zcela nepřítomen ve světě hudby. Dekáda ticha začala po infarktu, který utrpěl v zákulisí koncertu během turné A Reality Tour v německém Scheesselu 25. června 2004. Lékařská pohotovost vyžadovala urgentní angioplastiku a zapříčinila Bowieho stažení prakticky ze veškeré profesní a veřejné činnosti. Nedokončil žádné další koncertní termíny a uchýlil se do soukromého života v New Yorku se svou ženou Iman a dcerou Lexi.

Jak roky plynuly bez nové hudby, veřejných vystoupení či oficiálních sdělení, spekulace o Bowieho zdraví a budoucnosti se staly trvalým tématem hudební žurnalistiky. Kolovala šuškanda o vysilující nemoci, trvalém odchodu do důchodu a tvůrčím vyčerpání. Příležitostná spatření — Bowie vyfotografovaný při procházce v SoHo nebo zahlédnutý v restauraci — vyvolávala krátké záchvěvy mediální pozornosti, ale neposkytovala žádné odpovědi. Ticho bylo naprosté a pro mnohé pozorovatele zdánlivě definitivní.

Oznámení 8. ledna

Dne 8. ledna 2013, v den Bowieho šedesátých šestých narozenin, bylo ticho prolomeno s drtivou náhlostí. O půlnoci Bowieho oficiální webové stránky a účty na sociálních sítích současně zveřejnily píseň „Where Are We Now?“ — meditativní, melancholickou reflexi jeho berlínských let — spolu s oznámením, že nové album The Next Day bude následovat v březnu. Píseň doprovázelo video režírované Tonym Ourslerem, v němž Bowie zpíval ze siamské loutky.

Oznámení představovalo jednu z nejskutečněji šokujících událostí v dějinách populární hudby. Neexistovalo žádné předběžné varování, žádné oborové úniky, žádná pečlivě řízená kampaň budující očekávání. Album bylo nahráno v naprostém utajení po dobu dvou let ve studiu The Magic Shop na Manhattanu s producentem Tonym Viscontim a malou skupinou studiových hudebníků, kteří všichni podepsali dohody o mlčenlivosti. Ani Bowieho vydavatelství nebylo o projektu informováno, dokud nebyl v podstatné míře dokončen.

Reakce veřejnosti a médií

Reakce veřejnosti na Bowieho návrat byla mimořádná svým rozsahem i emocionální intenzitou. Singl „Where Are We Now?“ se během několika hodin od vydání dostal na šesté místo britské singlové hitparády, poháněn výhradně digitálními nákupy a streamováním. Sociální sítě zaplavily projevy úžasu, radosti a úlevy. Zpráva dominovala celosvětovému mediálnímu zpravodajství a přesáhla stránky o zábavě, aby se objevila jako hlavní téma ve zpravodajských relacích — svědectví o Bowieho jedinečném kulturním postavení.

Hudební novináři a kritici reagovali směsí nadšení a analytické fascinace. Způsob oznámení — jeho načasování, utajení a odmítnutí konvenční propagační mašinérie — byl sám o sobě vnímán jako umělecké prohlášení. Komentátoři poznamenali, že Bowiemu se podařilo vyvolat více pozornosti prostřednictvím ticha a překvapení, než by dokázalo jakékoliv množství konvenčního marketingu. Comeback se stal případovou studií síly absence jako komunikační strategie.

Strategie absence

Zpětně lze Bowieho dekádu ticha chápat nejen jako zdravím vynucené stažení, ale jako záměrnou uměleckou strategii. Tím, že se zcela odstranil z veřejné sféry, nechal Bowie narůstat očekávání do bodu, kdy jeho návrat mohl mít maximální dopad. Ticho ho proměnilo z aktivního hudebníka v mytickou postavu a jeho znovuobjevení neslo sílu události spíše než pouhého uvedení produktu na trh.

Strategie rovněž odrážela Bowieho celoživotní porozumění vztahu mezi viditelností a hodnotou. Během celé své kariéry prokazoval instinkt pro správný okamžik zmizení — odchod Ziggyho Stardusta na vrcholu slávy, opuštění Thin White Duka kvůli Berlínu, stažení se z excesů éry Let's Dance. Dekáda ticha představovala dokonalé uplatnění tohoto principu: stažení tak úplné, že jeho návrat mohl fungovat jako určitý druh vzkříšení.

Žádné turné, žádné rozhovory

Snad nejpozoruhodnějším aspektem comebacku s albem The Next Daybylo to, co Bowie zvolit nedělat. Nepodnikl turné. Neodehrál žádné živé koncerty. Neposkytl žádné rozhovory — ani jediné tiskové setkání, televizní vystoupení či mediální interakci jakéhokoliv druhu. Album bylo propagováno výhradně prostřednictvím videoklipů, příspěvků na sociálních sítích spravovaných jeho týmem a úsilí jeho tiskové mluvčí a managementu. Bowie sám zůstal neviditelný.

Toto rozhodnutí bylo v moderním hudebním průmyslu bezprecedentní, neboť velká alba jsou obvykle podporována rozsáhlými propagačními kampaněmi zahrnujícími turné, rozhovory, televizní vystoupení a veřejné akce. Bowieho odmítnutí podílet se na jakékoliv z těchto aktivit bylo zpočátku přičítáno zdravotním obavám, postupně se však ukázalo, že šlo i o estetickou volbu — odhodlání nechat hudbu promluvit za sebe, nezprostředkovanou osobností svého tvůrce. Tento přístup předjímal a ovlivnil následná překvapivá alba jiných významných umělců, ačkoliv žádné nedosáhlo stejné míry naprostého komunikačního ticha.

Kulturní význam comebacku

Comeback s albem The Next Day přetvořil veřejné chápání toho, co je možné ve vztahu mezi význačným umělcem a současnou mediální krajinou. Prokázal, že v éře neustálé konektivity a informační přesycenosti může být záměrné ticho silnější než permanentní přítomnost. Model překvapivého vydání, jehož průkopníkem se Bowie stal s albem The Next Day, následně převzali umělci jako Beyoncé a Radiohead, ačkoliv Bowieho provedení zůstalo ve své úplnosti nepřekonáno.

Hlouběji vzato, comeback ustanovil rámec pro Bowieho poslední tvůrčí léta. Principy utajení, absence a kontrolovaného odhalení, které řídily projekt The Next Day, byly přeneseny do tvorby alba Blackstar (2016), vydaného dva dny před Bowieho smrtí. Dekáda ticha a způsob Bowieho návratu proměnily jeho závěrečnou kapitolu z konvenčního pozdně-kariérního příběhu v něco skutečně bezprecedentního — trvalý akt umělecké vůle, který se rozpínal od nahrávacího studia po správu vlastní veřejné mytologie a vyvrcholil rozloučením, které bylo samo o sobě uměleckým dílem.

Často kladené otázky