The Man Who Sold the World: Bowie objevuje hard rock (1970)
Klíčová spolupráce s Mickem Ronsonem, kontroverzní šaty na obalu alba a Bowieho první zkušenost s tvůrčí proměnou.
Kontext: od folku k tvrdému rocku
The Man Who Sold the World, vydaný v roce 1970, představoval dramatický stylistický obrat pro Davida Bowieho. Jeho předchozí tvorba — rozmarný pop ovlivněný Anthonym Newleym na debutu z roku 1967 a akustický folk na „Space Oddity“a jeho doprovodném albu — ho etablovala jako citlivého, literárně vzdělaného skladatele s nadáním pro charakterové a narativní písně. Nic v tomto repertoáru nepřipravilo publikum na těžký, kytarami poháněný zvuk jeho třetího alba, které čerpalo z hard rocku, proto-metalu a avantgardního experimentalismu a vytvořilo něco skutečně bezprecedentního v Bowieho katalogu.
Tato proměna byla z velké části poháněna praktickými okolnostmi. Bowie, čerstvě ženatý s Angelou Barnettovou a žijící v Haddon Hall, rozpadajícím se viktoriánském sídle v Beckenham, sestavil novou kapelu, jejíž schopnosti a sklony ho tlačily neznámými směry. Nahrávání produkoval Tony Visconti, který s Bowiem spolupracoval od roku 1968, a tvůrčí dynamika mezi třemi základními hudebníky — Bowiem, kytaristou Mickem Ronsonema bubeníkem Mickem Woodmanseym — se ukáže jako jedno z nejproduktivnějších partnerství Bowieho kariéry.
Příchod Micka Ronsona
Nejvýznamnějším vývojem éry The Man Who Sold the World byl nástup Micka Ronsona jako Bowieho hlavního hudebního spolupracovníka. Ronson, klasicky vzdělaný kytarista z Hullu, přinesl kombinaci technické zdatnosti, kompoziční sofistikovanosti a syrové síly, jež transformovala Bowieho zvuk. Jeho hutné, silně zkreslené kytarové riffy a jeho dovednost v orchestrálním aranžování dodaly albu váhu a svalnatost, které byly v Bowieho tvorbě zcela nové.
Ronsonův vliv přesahoval pouhou interpretaci. Podstatně přispěl k aranžím alba, převáděje Bowieho melodické a textové nápady do plnohodnotných kapelových kompozic s lehkostí, kterou sám Bowie později uznal za nezbytnou pro charakter nahrávky. Tvůrčí partnerství obou mužů dosáhne svého nejplnějšího výrazu na následujících albech Hunky Dory a Ziggy Stardust, ale jeho základy byly položeny během nahrávání The Man Who Sold the World.
Témata: šílenství, identita a okultismus
Textově představovalo The Man Who Sold the World Bowieho první soustavné zaobírání se temným tematickým územím, které ho bude zaměstnávat po celá 70. léta. Album se zabývalo šílenstvím, dvojníky, okultismem, nietzscheánskou filozofií a nestabilitou osobní identity s intelektuální vážností, jež ho odlišovala od přímočarého narativního skladatelství jeho dřívějších nahrávek.
Přízrak duševní nemoci, který pronásledoval rodinu Jonesových skrze tragickou trajektorii Bowieho nevlastního bratra Terryho Burnse, prostupoval několik skladeb. Témata dvojníků a rozštěpených osobností — setkání s nesamozřejmým druhým já — se budou vracet v celé Bowieho další kariéře, od Ziggyho Stardusta po fragmentované identity alba Outside (1995). Album rovněž odráželo Bowieho soudobý zájem o Aleistera Crowleyho, tibetský buddhismus a fascinaci kontrakultury alternativními duchovními rámci.
Kontroverze kolem obalu alba
Původní britský obal The Man Who Sold the World zobrazoval Bowieho ležícího na šezlongu ve splývavých šatech — obrázek, který v roce 1970 vyvolal značnou kontroverzi a předznamenal genderově fluidní prezentaci, jež se stane ústřední pro jeho veřejnou identitu v éře Ziggyho Stardusta. Americké vydání mělo jiný obal — komiksovou ilustraci — odrážející nepohodlí americké divize Mercury Records s obrazem cross-dressingu.
Zpětně pohledem byla fotografie v šatech charakteristicky provokativním Bowieho gestem — záměrnou výzvou převládajícím normám maskulinní prezentace, jež signalizovala umělcův nastupující zájem o využití vizuálního vzhledu jako formy kulturního komentáře. Obrázek předjímal jeho slavné prohlášení o bisexualitě v rozhovoru pro Melody Maker v roce 1972 a jeho následné přijetí androgynních jevištních kostýmů navržených Kansaiem Yamamotem.
Klíčové skladby
Titulní skladba „The Man Who Sold the World“ patří k Bowieho nejtrvalejším kompozicím. Její text popisuje setkání s tajemným dvojníkem na schodišti — scénu, jež funguje současně jako psychologická alegorie a gotický narativ. Melodie písně a její enigmatické obrazy z ní učinily stálici Bowieho koncertního repertoáru a častý předmět coverů, nejslavněji v podání Nirvany na jejich vystoupení MTV Unplugged in New York v roce 1993.
„The Width of a Circle“ otevírá album rozsáhlou, hudebně ambiciózní skladbou, jež předvádí Ronsonovu kytarovou virtuozitu. „All the Madmen“ se zabývá tématem institucionálního uvěznění a duševní nemoci s přímostí informovanou zkušenostmi Terryho Burnse. „After All“ a „The Supermen“ se zaobírají nietzscheánskou filozofií, zkoumaje koncepty nadčlověka a věčného návratu skrze Bowieho charakteristicky aluzivní textový styl.
Odkaz a vliv
The Man Who Sold the Worldse při svém prvním vydání dočkalo skromné komerční pozornosti, ale jeho kritické hodnocení od té doby podstatně vzrostlo. Album je dnes uznáváno jako klíčové přechodové dílo — bod, v němž se Bowie rozhodně přesunul od folk-popového idiomu své rané kariéry k tvrdšímu, konceptuálně ambicióznějšímu území, jež bude definovat jeho největší úspěchy. Jeho těžký kytarový zvuk ovlivnil následný vývoj jak glam rocku, tak heavy metalu, zatímco jeho tematická temnost předjímala psychologickou komplexnost pozdějších alb.
Album rovněž ustavilo tvůrčí šablonu, která přinese Bowieho komerční průlom: kombinaci Bowieho textů a vokálních výkonů s Ronsonovými aranžmá a kytarovou prací, stmelených Viscontiho produkcí. Tento trojúhelníkový tvůrčí vztah přinese alba Hunky Dory, Ziggy Stardust a Aladdin Sane— nahrávky, které proměnily Bowieho ze slibného, ale komerčně okrajového umělce v jednu z definujících postav populární kultury 70. let.