Diamond Dogs Tour (1974): Nejdivadelnější rockové turné v historii

Koncepce a jevištní design

Turné Diamond Dogs, zahájené 14. června 1974 v Montrealu, představovalo do té doby nejambicióznější živou produkci v dějinách rocku. Bowie koncipoval turné jako totální divadelní zážitek — fúzi rockového koncertu, broadwayského muzikálu a expresionistického filmu, jež měla přenést dystopický svět alba Diamond Dogsdo fyzické podoby na jevišti. Produkční náklady byly odhadovány na více než 250 000 dolarů (v přepočtu zhruba 1,5 milionu dnešních dolarů) — suma pro rockové turné bezprecedentní, která Bowieho vystavila značnému finančnímu tlaku.

Jevištní design vytvořil Jules Fisher, broadwayský návrhář osvětlení oceněný cenou Tony, ve spolupráci s Bowiem a scénografem Markem Ravitzem. Jejich úkolem bylo zkonstruovat plně realizovanou podobu Hunger City — postapokalyptické městské krajiny sloužící jako kulisa Orwellem inspirovaného konceptuálního alba. Výsledkem byla scéna mimořádné komplexity a rozsahu.

Scéna Hunger City

Ústředním prvkem jevištního designu byla masivní městská silueta sestavená z lešení, lávek a pohyblivých plošin. Padací most se spouštěl na úroveň pódia pro dramatické vstupy a odchody. Nejslavnějším technickým prvkem byl hydraulický výložník — průmyslové jeřábové rameno — z něhož Bowie vystupoval, zatímco byl zvedán a manévrován nad publikem a zpíval zavěšen ve vzduchu.

Jako další performanční plocha v rámci scény sloužil boxerský ring, posilující témata alba o městském boji a přežití. Celá produkce byla nasvícena sofistikovaným systémem, který dokázal během několika sekund proměnit jeviště z chladné modři sledovacího státu v ohnivou oranž hroutící se civilizace. Mlhové stroje, pyrotechnika a projekční plátna přidávaly další vrstvy atmosférické intenzity.

Scéna byla natolik velká a těžká, že její přeprava vyžadovala několik kamionů, a její montáž a demontáž výrazně navyšovaly již tak mimořádné náklady turné. Několik menších sálů v původním itineráři muselo být nahrazeno většími arénami schopnými pojmout fyzické nároky produkce.

Divadelní prvky a choreografie

Turné Diamond Dogs bylo nejdůsledněji choreografovanou rockovou produkcí své éry. Bowie zaměstnal profesionální tanečníky a nacvičil propracované pohybové sekvence integrované s hudbou a scénografií. Převleky byly časté a dramatické — Bowie se objevoval v kostýmech sahajících od dekadentní persony Halloween Jacka po strohé, autoritářské uniformy připomínající postavu Thin White Dukea, kterou měl plněji rozvinout v následujícím roce.

Zvláštním vrcholem bylo provedení “Space Oddity”, při němž Bowie zpíval usazen na židli na špičce výložníku, který stoupal nad publikum — doslovné ztvárnění izolace Majora Toma ve vesmíru. Vizuální obraz Bowieho zavěšeného nad davem, osvětleného jediným reflektorem proti tmavé siluetě panoramatu Hunger City, vytvořil jeden z nejnezapomenutelnějších obrazů v dějinách rockových koncertů.

Setlist a vystoupení

Setlist čerpal silně z Diamond Dogs, ale zahrnoval i materiál z celé Bowieho kariéry, včetně písní z alb Ziggy Stardust, Aladdin Sane a Hunky Dory. Aranžmá starších písní byla zásadně přepracována tak, aby odpovídala divadelní estetice turné — “Changes” a “All the Young Dudes” dostaly dramaticky nová aranžmá zdůrazňující jejich textovou provázanost s tématy alba o transformaci a mladické vzpouře.

Doprovodná kapela zahrnovala kytaristu Earla Slicka, basistu Herbieho Flowerse, klávesistu Mikea Garsona a bubeníka Tonyho Newmana — skupinu zkušených studijních hudebníků, kteří přinesli těsnější, funkem prodchnutý zvuk do živých vystoupení. Absence Micka Ronsona, který byl ústřední postavou živého zvuku éry Ziggyho, byla některými fanoušky bolestně pociťována, ale umožnila Bowiemu rozhodně vstoupit na nové hudební území.

Proměna v turné Philly Dogs

V polovině severoamerického turné učinil Bowie radikální rozhodnutí: propracovanou scénu Hunger City obnažil na holé minimum a přeorientoval vystoupení směrem k soulové a funkové hudbě, již vstřebával během pobytu ve Filadelfii, kde nahrával album Young Americans. Tato druhá fáze se neformálně proslavila jako “Philly Dogs” neboli “Soul Tour”.

Proměna byla charakteristická pro Bowieho neklidnou tvůrčí povahu. Poté, co zkonstruoval nejpropracovanější rockovou jevištní produkci, jaká kdy byla podniknuta, začal být s jejími omezeními nespokojen a přešel — v reálném čase, před svým publikem — k zcela odlišné estetice. Pozdější koncerty představovaly štíhlejší kapelu doplněnou o doprovodné zpěváky, jednodušší aranžmá jeviště a setlist zahrnující nový soulový a funkový materiál vedle přearanžovaných verzí starších písní.

Tato proměna uprostřed turné shrnovala Bowieho fundamentální uměleckou filosofii: že tvůrčí stagnace je jediným skutečným selháním a že ochota opustit i úspěšnou formuli ve prospěch nových uměleckých možností je podstatou skutečného umění.

Odkaz a vliv

Turné Diamond Dogs ustanovilo šablonu pro divadelní rockovou produkci tak, jak existuje dodnes. Jeho vliv lze vysledovat napříč následujícími dekádami ambiciózního koncertního designu, od turné Pink Floyd The Wall (1980–1981) po Zoo TVU2 (1992–1993) a dále. Koncept rockového koncertu jako plně integrovaného divadelního zážitku — s narativní strukturou, choreografií, scénografií a multimediálními prvky spolupůsobícími s hudbou — vděčí mnohé Bowieho vizi z roku 1974.

Turné bylo zdokumentováno na živém albu David Live (1974), nahraném v Tower Theater v Upper Darby v Pennsylvánii. Ačkoli Bowie sám nahrávku kritizoval s poznámkou, že jeho vokální výkony znějí jako člověk na pokraji sil, album zachycuje syrovou energii a divadelní ambici produkce. Zůstává nezbytným dokumentem jednoho z nejodvážnějších tvůrčích podniků v dějinách živé rockové hudby.