Bowieho první kroky: Debutové album David Bowie (1967)
Vydáno u Deram Records bez komerčního úspěchu — svérázný debut, ve kterém Bowie stále hledal svou uměleckou identitu.
Cesta k Deram Records
Než se v červnu 1967 zhmotnil stejnojmenný debut, měl za sebou mladý David Jones již několik let pohybu po labyrintové londýnské hudební scéně. Po nahrávání s řadou kapel — Konrads, King Bees, Manish Boys a Lower Third — a po vydání řetězce neúspěšných singlů u vydavatelství Vocalion, Parlophone a Pye získal Bowie smlouvu s Deram Records díky úsilí svého manažera Kennetha Pitta.
Deram byl progresivní pobočkou Decca Records, založenou v roce 1966 s cílem těžit z nastupujícího psychedelického a art-popového hnutí. Label byl domovem kapel jako Moody Blues či Amen Corner a jeho ochota podepisovat nekonvenční umělce z něj činila přirozenou volbu pro eklektického mladého skladatele z Bromley. Propagační možnosti Deram však byly omezené a label se ukázal neschopným poskytnout Bowiemu marketingovou podporu, kterou jeho neobvyklá hudba vyžadovala.
Nahrávací sessions
Album bylo nahráno v Decca Studios ve West Hampsteadu v Londýně pod vedením producenta Mikea Vernona, který byl známější svou prací s bluesovými umělci jako John Mayall a Fleetwood Mac. Vernon přinesl čistý, detailní produkční styl, který dobře sloužil orchestrálním aranžmá alba, ačkoli se dá říci, že byl v rozporu s drsnějšími, viscerálnějšími zvuky, které v roce 1967 ovládaly hitparády.
Při sessions se podílela řada studijních hudebníků a aranžmá Deka Fearnleyho dodala nahrávkám kvazidivadelní kvalitu. Smyčce, žestě, cembalo a tympány se prolínají celým albem a vytvářejí zvukovou paletu, která vděčí více londýnskému West Endu než psychedelickému undergroundu. Bowie hrál na několika skladbách saxofon, čímž raně demonstroval instrumentální všestrannost, jež později charakterizovala jeho spolupráci s Mickem Ronsonem a Spiders from Mars.
Vliv Anthonyho Newleyho
Nejčastěji zmiňovaným aspektem debutového alba je Bowieho vokální dluh vůči Anthonymu Newleymu, anglickému zpěvákovi, herci a skladateli, známému především jako spoluautor muzikálů Stop the World – I Want to Get Off a The Roar of the Greasepaint – The Smell of the Crowd. Bowieho vokální projev na albu — úsečné souhlásky, divadelní důraz, vědomě napůl mluvené pasáže — je natolik věrně modelován podle Newleyho, že na tuto podobnost upozorňovali již soudobí recenzenti.
Bowie sám později vliv s charakteristickou otevřeností uznal, když album popsal v podstatě jako nahrávku Anthonyho Newleyho. Tato spojitost je významná, protože odhaluje hluboké kořeny mladého Bowieho v anglické tradici music hallu a divadla — vlivy, které se napříč jeho kariérou stále vracely, od pantomimicky ovlivněných vystoupení na turné Ziggyho Stardusta po brechtovský kabaret berlínského období.
Rozbor jednotlivých skladeb
Čtrnáct skladeb alba tvoří galerii charakterových skic a narativních vinět. “Uncle Arthur” portrétuje dvaatřicetiletého muže, který stále žije s matkou; “She's Got Medals” vypráví příběh ženy, která se převleče za muže, aby mohla vstoupit do armády; “Maid of Bond Street” nabízí sarkastický portrét modelky. Každá píseň vytváří miniaturní svět zalidněný excentriky a outsidery, jejichž příběhy jsou vyprávěny s kombinací sympatií a ironického odstupu.
Z hlediska Bowieho uměleckého vývoje jsou nejvýznamnější patrně “We Are Hungry Men” se svými dystopickými tématy předjímajícími Diamond Dogsa “Please Mr. Gravedigger”, mluvené slovo doprovázené pouze zvukovými efekty, jež odhaluje experimentální ambici dalece přesahující jinak konvenční povrch alba. Tyto skladby naznačují, že již ve dvaceti letech Bowie sahal po konceptuálních a divadelních přístupech, které později odlišily jeho nejlepší tvorbu.
Neúspěch a jeho následky
Album, vydané 1. června 1967 — ve stejný den jako Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Bandod Beatles — zmizelo beze stopy. Neumístilo se v žebříčcích, dostalo se mu minimálního mediálního pokrytí a prodávalo se špatně i podle skromných standardů katalogu Deram. Bowie byl v roce 1968 z labelu vyřazen a na krátkou dobu se zdálo, že jeho nahrávací kariéra může skončit dříve, než skutečně začala.
Komerční neúspěch podnítil období radikálního uměleckého průzkumu. Bowie se ponořil do studia pantomimy u Lindsaye Kempa, zkoumal buddhismus a okultismus a založil Beckenham Arts Lab. Tyto zkušenosti nezměrně obohatily jeho tvůrčí slovník a položily základy pro průlom, který přišel se “Space Oddity”v roce 1969 — singlem, který demonstroval kvantový skok v skladatelské sofistikovanosti oproti music hallovým lahůdkám debutového alba.
Znovuobjevení a přehodnocení
Debutové album bylo mnohokrát reedováno, nejkomplexněji v roce 2010 jako deluxe edice s bonusovými skladbami, alternativními mixy a dosud nevydaným materiálem. Tyto reedice v kombinaci s akademickým zájmem o Bowieho formativní léta podnítily postupné kritické přehodnocení kvality alba a jeho místa v rámci širší umělecké trajektorie.
Ačkoli v kontextu katalogu zahrnujícího Hunky Dory, Ziggy Stardust, Low a Blackstarzůstává vedlejším dílem, debut z roku 1967 je dnes uznáván jako cenný dokument mimořádného umělce na samém počátku jeho cesty — deska, která odhaluje jak omezení mladého skladatele stále hledajícího vlastní hlas, tak nezaměnitelnou jiskru tvůrčího génia, který měl brzy zapálit svět.