Alba Davida Bowieho seřazená: Od nejlepšího po nejhorší
Definitivní žebříček všech studiových alb Davida Bowieho — od mistrovských děl berlínské trilogie po kontroverzní desky 80. let.
Metodika hodnocení
Řazení dvaceti šesti studiových alb Davida Bowieho je cvičení plné subjektivity. Jen málokterý umělec vytvořil dílo natolik stylově rozmanité — zahrnující glam rock, art pop, elektronické experimenty, soul, drum and bass i jazzem prodchnuté balady — že jakýkoli jednotný hodnotící rámec nevyhnutelně zvýhodňuje určité estetické hodnoty na úkor jiných. Zde představené řazení přikládá přibližně stejnou váhu umělecké ambici, kulturnímu dopadu, kritickému konsenzu a trvalému vlivu.
Je třeba poznamenat, že i Bowieho nejslabší alba obsahují okamžiky skutečné inspirace. Umělec, který vydával soustavně zajímavou tvorbu od roku 1969 do roku 2016, si zaslouží být posuzován s přihlédnutím k jeho mimořádnému výchozímu standardu kvality. Následující text není seznamem dobrých a špatných desek, nýbrž hierarchií v rámci jednoho z nejlepších katalogů v dějinách populární hudby.
Mistrovská díla: první liga
Na samém vrcholu stojí The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972), album, které spojilo koncept, postavu a řemeslnou dovednost v nenapadnutelný celek. Jeho směs glamrockové divadelnosti a skutečné emocionální hloubky vytvořila šablonu pro ambiciózní rockovou hudbu, která přetrvává dodnes. Těsně za ním následuje Low (1977), první díl berlínské trilogie, jehož rozlomené instrumentálky a ledové elektronické textury zásadně proměnily možnosti populární hudby.
“Heroes” (1977) si své místo zaslouží naprostou transcendencí titulní skladby a odvážnou experimentálností druhé strany. Hunky Dory (1971) zůstává Bowieho nejkrásnějším albem v čistém slova smyslu — jeho klavírní aranžmá představují výkladní skříň jedněch z nejlepších písní dvacátého století. A Blackstar (2016), vydaný dva dny před Bowieho smrtí, stojí jako jeden z nejpozoruhodnějších uměleckých rozloučení v jakémkoli médiu.
Zásadní alba: druhá liga
Aladdin Sane (1973) je často popisováno jako “Ziggy jede do Ameriky” a jeho drsná klavírní práce a glamour cestovní únavy z něj činí impozantní protějšek předchůdce. Station to Station (1976) překlenuje prostor mezi plastovým soulem Young Americans a berlínskými experimenty — desetiminutová titulní skladba je jedním z Bowieho nejlepších kompozičních výkonů. Scary Monsters (And Super Creeps)(1980) destiloval poučení z Berlína do komerčně působivé kolekce ukotvené singlem “Ashes to Ashes”.
Diamond Dogs (1974) si své místo zaslouží samotnou ambicí — dystopické konceptuální album zrozené z Bowieho neúspěšného pokusu adaptovat Orwellův román 1984 pro jeviště. The Next Day (2013), který ukončil Bowieho dekádu mlčení, prokázal, že jeho tvůrčí síly zůstávají nezdolné i po letech nepřítomnosti. A Space Oddity (1969) katapultoval Bowieho do povědomí veřejnosti jedním z nejikoničtějších singlů v dějinách rocku.
Silné desky: třetí liga
Young Americans (1975) představuje Bowieho nejúspěšnější výpravu do soulu a R&B, z níž vzešel singl číslo jedna “Fame” (napsaný společně s Johnem Lennonem). Lodger (1979), závěrečná kapitola berlínské trilogie, zůstává podceněný pro své vlivy world music a hravou experimentálnost. Let's Dance (1983) proměnil Bowieho v mainstreamovou superstar, ačkoli jeho lesklá produkce rozděluje kritiky.
Earthling (1997) přinesl Bowieho setkání s drum and bass a jungle hudbou s charakteristickým nadšením — výsledkem je album, které s každým dalším rokem zní předvídavěji. The Man Who Sold the World (1970) představil těžký kytarový zvuk, který Mick Ronson vybrousil v průběhu éry Ziggyho, zatímco Heathen (2002) znamenal pozdní renesanci kariéry.
Rozporuplná a vedlejší díla
Pin Ups (1973), album coververzí, je zábavné, avšak lehkotonné. 1. Outside (1995) ostře rozděluje posluchače — jeho rozsáhlý narativní koncept je buď vizionářský, nebo sebestředný, podle úhlu pohledu. Reality (2003) nabídlo solidní řemeslo, aniž by dosáhlo výšin Bowieho nejlepší tvorby, zatímco Hours... (1999) zkoumalo introspektivní území se smíšenými výsledky. Stejnojmenný debut z roku 1967 je fascinující jako historický dokument, ale nemá mnoho společného s umělcem, kterým se Bowie měl stát.
Nejslabší položky
Tonight (1984) a Never Let Me Down (1987) představují nadir Bowieho katalogu — obě desky trpí nadprodukcí a nedostatkem tvůrčího směru, což sám umělec později uznal. Alba Tin Machine (1989, 1991), nahraná se stejnojmennou kapelou, byla obdivuhodným pokusem uniknout komerčním očekáváním, avšak přinesla nerovnoměrné výsledky. Black Tie White Noise (1993) znamenalo opatrný návrat k formě, ale postrádalo soudržnost Bowieho nejsilnější tvorby.
Nicméně i na konci tohoto seznamu obsahují alba jednotlivé skladby skutečné kvality. Bowieho kariéra je pozoruhodná právě proto, že i jeho nejméně úspěšná období charakterizovalo odmítání ustrnout na minulých úspěších a ochota sledovat nové tvůrčí směry — filosofie, jež zajistila jeho odkaz jako jednoho z nejneklidnějších a nejobohacujících umělců populární hudby.