Tin Machine II (1991): Druhé a poslední album kapely

Kontext: Tin Machine se vrací

Po vydání debutového alba Tin Machine v květnu 1989 a doprovodného propagačního turné se kapela opět sešla, aby začala pracovat na druhé studiové desce. První album splnilo svůj hlavní cíl — distancovalo Bowieho od tvůrčí malátnosti jeho období poloviny 80. let— ale rovněž vyvolalo značnou debatu o tom, zda je formát Tin Machine skutečným uměleckým prostředkem, či pouhým přechodovým cvičením.

Bowie zůstával po celý rok 1990 a do roku 1991 veřejně oddán konceptu demokratické kapely a v rozhovorech opakovaně prohlašoval, že Tin Machine nejsou vedlejší projekt, nýbrž jeho hlavní tvůrčí platforma. Rozhodnutí nahrát druhé album mělo demonstrovat, že skupina je udržitelným tělesem, nikoli jednorázovým experimentem. Proces tvorby Tin Machine II se však ukázal jako zdlouhavější a komplikovanější než poměrně rychlé nahrávací seance, z nichž vzešel debut.

Nahrávací seance v Sydney

Hlavní nahrávací seance pro Tin Machine IIprobíhaly ve Studios 301 v Sydney v Austrálii, počínaje koncem roku 1989 a s přestávkami pokračovaly do roku 1991. Volba Sydney odrážela jak praktické ohledy — Bowie měl v Austrálii kontakty — tak přání pracovat v prostředí vzdáleném od očekávání a tlaků londýnské a newyorské hudební scény. Tim Palmer se vrátil jako koproducent a zvukový inženýr, čímž zajistil kontinuitu s produkčním přístupem debutového alba.

Prodloužený nahrávací harmonogram však naznačoval tvůrčí napětí uvnitř skupiny. Demokratický proces, který Bowie prosazoval, se ukázal být obtížněji udržitelný v průběhu druhého albového cyklu a výzva sladit čtyři silné hudební osobnosti se stávala stále zřejmější. Reeves Gabrels později přiznal, že seance se vyznačovaly obdobími produktivní spolupráce i frustrujících neshod ohledně směřování alba.

Hudební vývoj oproti debutu

Tin Machine II představuje pozoruhodný vývoj od neúprosné drsnosti debutu. Zatímco Gabrelsova kytarová práce zůstala určujícím zvukovým prvkem skupiny, album vykazuje větší dynamický rozsah a melodickou rozmanitost. Balady a střednětempové skladby stojí vedle agresivních rockerů, což naznačuje kapelu sebejistější ve své identitě a méně závislou na pouhé hlasitosti jako vyjádření záměru.

Produkce je oproti debutu vytříbenější, s jasnějším oddělením nástrojů a plnějším, texturovanějším zvukem. Tento zvýšený lesk odrážel jak rostoucí sžitost členů kapely, tak uvědomění si — možná neochotné — že syrovost debutu část posluchačů odradila. Album rovněž zahrnuje širší paletu vlivů včetně prvků blues, art rocku a toho, co by bylo možné označit za proto-grunge — zajímavá paralela vzhledem k tomu, že album Nevermind kapely Nirvana vyšlo pouhé týdny po Tin Machine II.

Významné skladby

„Baby Universal“ představuje patrně nejsilnější skladbu alba — razantní rocker s jedním z nejpřesvědčivějších Bowieho vokálních výkonů tohoto období. Bowie později skladbu přenahrál pro své sólové album z roku 1993 Black Tie White Noise, čímž potvrdil její kvalitu tím, že si ji přenesl do post-tinmachinové kariéry. „One Shot“ vyšla jako singl a vyznačovala se přístupným, téměř popově orientovaným aranžmá reprezentujícím melodičtější tendence alba.

„Goodbye Mr. Ed“ předvedla schopnost kapely tvořit atmosférický, pomalejší materiál, zatímco „Amlapura“ — inspirovaná Bowieho cestami po Bali — vnesla do jinak západně rockového rámce alba nečekanou exotiku. „You Belong in Rock n' Roll“, vydaná jako hlavní singl, byla přímočará rocková hymna sloužící jako nejkomerčněji orientovaný moment alba. Závěrečná skladba „A Big Hurt“ přivedla album ke kontemplativnímu uzavření naznačujícímu nejistotu obklopující budoucnost kapely.

Vydání a kritické přijetí

Tin Machine IIvyšlo 2. září 1991 pod značkou Victory Music, malého vydavatelství s omezenými distribučními možnostmi. Tato vydavatelská situace — výrazný sestup oproti vydání debutu u EMI — okamžitě podryla komerční vyhlídky alba. Dosáhlo 23. příčky britské albové hitparády, což představovalo podstatný pokles oproti třetímu místu debutu, a v USA se zastavilo na zklamavé 126. pozici.

Kritické přijetí bylo opět rozporuplné, ačkoliv tón recenzí se posunul. Zatímco debut byl posuzován především jako prohlášení o záměru, druhé album bylo hodnoceno přísněji podle svých hudebních kvalit. Někteří kritici chválili vylepšený songwriting a rozmanitější produkci, jiní naznačovali, že koncept Tin Machine vyčerpal svůj potenciál. Obal alba — zobrazující klasické sochy od starořeckého sochaře Praxitela — vyvolal kontroverzi, když někteří prodejci odmítli album vystavit kvůli viditelným genitáliím na sochách.

Následky a rozpad Tin Machine

Turné It's My Life, probíhající od října 1991 do února 1992, se ukázalo být poslední aktivitou Tin Machine jako koncertního tělesa. Koncertní album Oy Vey, Baby vyšlo v roce 1992 jako dokument turné, avšak přitáhlo jen malou komerční či kritickou pozornost. V tomto bodě bylo zřejmé, že experiment Tin Machine dospěl ke svému konci.

Bowie se formálně vrátil k sólové tvorbě albem Black Tie White Noise v roce 1993, ačkoliv vliv Tin Machine na jeho následnou kariéru byl značný. Jeho pokračující spolupráce s Reevesem Gabrelsem po celá 90. léta — na albech včetně Outside (1995), Earthling (1997) a Hours (1999) — zajistila, že dobrodružný, kytarově tažený duch Tin Machine zůstal přítomen v jeho tvorbě. Bratři Salesové se vrátili k studiové a koncertní práci s jinými umělci. Zpětně je nejlepší obě alba Tin Machine chápat jako mechanismus, jímž Bowie demontoval komerční mašinérii své kariéry 80. let a připravil půdu pro tvůrčí obnovu svých pozdějších dekád.

Často kladené otázky