The Next Day (2013): Tajné comebackové album

Přehled: Nečekaný návrat

The Next Day (2013) je dvacáté čtvrté studiové album Davida Bowieho a jedna z nejpozoruhodnějších comebackových desek v dějinách populární hudby. Vydané 8. března 2013 po dekádě téměř naprostého veřejného tichaalbum rozbilo rozšířený předpoklad — sdílený fanoušky, kritiky i pozorovateli z branže — že Bowie trvale odešel z hudby. Jeho příchodu nepředcházela žádná turné, žádné tiskové rozhovory a žádná předběžná publicita jakéhokoli druhu, čímž se stalo jednou z nejskutečněji překvapivých kulturních událostí jednadvacátého století.

Album prokázalo, že Bowieho tvůrčí schopnosti byly nejen nedotčeny, ale pracovaly na úrovni intenzity srovnatelné s jeho nejlepší tvorbou. Produkované Tonym Viscontim a nahrané za podmínek mimořádného utajení ve studiu Magic Shop v New Yorku dodalo The Next Day čtrnáct skladeb svalnaté, textově hutné rockové hudby přímo se zabývající tématy smrtelnosti, násilí, spirituality a plynutí času.

Tajné nahrávací sessions

Nahrávání The Next Day probíhalo za podmínek utajení bezprecedentních v moderním hudebním průmyslu. Sessions se konaly přerušovaně po dobu přibližně dvou let v Magic Shop, nahrávacím studiu v manhattanské čtvrti SoHo. Visconti zastával funkci producenta a jádrovou kapelu tvořili kytarista David Torn, basista Tony Levin a bubeník Sterling Campbell spolu s příspěvky saxofonisty Steva Elsona a dalších studiových hudebníků.

Hudebníci byli povinni podepsat dohody o mlčenlivosti a projekt byl označován krycími jmény, aby se zabránilo únikům. Bowie neinformoval své vydavatelství o existenci alba, dokud nebylo z velké části hotové. Ani jeho nejbližší spolupracovníci v hudebním průmyslu nebyli zasvěceni. Utajení se podařilo udržet úspěšně po celou dobu produkčního procesu — počin, který mnozí komentátoři považovali za prakticky nemožný v éře sociálních médií a všudypřítomné digitální komunikace.

Rozhodnutí nahrávat v tajnosti odráželo Bowieho touhu kontrolovat narativ kolem svého návratu a eliminovat vnější tlaky, jež typicky doprovázejí tvorbu a propagaci velkého alba. Tím, že hotové dílo předložil jako hotovou věc, Bowie zajistil, že středem veřejné pozornosti bude samotná hudba — nikoli spektákl jeho comebacku.

Hudební obsah a klíčové skladby

Hlavní singl „Where Are We Now?“, vydaný v den Bowieho šedesátých šestých narozenin 8. ledna 2013, je meditativní, elegická reflexe jeho berlínských let. Píseň odkazuje na konkrétní místa — obchodní dům KaDeWe, Potsdamer Platz, most na Nürnberger Strasse — a nese tón nostalgické retrospekce v Bowieho katalogu bezprecedentní. Její jemná, zranitelná kvalita ostře kontrastuje s tvrdším materiálem tvořícím většinu alba.

Titulní skladba „The Next Day“ je razantní, agresivní rocková píseň zabývající se tématy násilí a moci s textovou přímostí připomínající sociální komentář alba Diamond Dogs. „Valentine's Day“ zahaluje narativ o školním střelci do klamně melodického aranžmá, zatímco „The Stars (Are Out Tonight)“ zkoumá vztah mezi celebritou a publikem se sardoickým vtipem charakterizujícím Bowieho postřehy o slávě od éry Ziggy Stardust.

„(You Will) Set the World on Fire“ převádí energii raného rock and rollu skrze Bowieho osobitý vokální přednes, zatímco „You Feel So Lonely You Could Die“ nese nezaměnitelnou valediktorní kvalitu; její název odráží slova údajně poslední vyslovená Elvisem Presleym. Deluxe edice alba zahrnuje další skladby, mezi nimi „Plan“, „I'd Rather Be High“ a pozoruhodnou „Atomica“, z nichž každá posiluje zaujetí alba válkou, pamětí a křehkostí lidské existence.

Obal alba a vizuální výpověď

Obal alba, navržený Jonathanem Barnbrookem, představuje jednu z nejdiskutovanějších vizuálních výpovědí v Bowieho kariéře. Bere obal alba „Heroes“(1977) — ikonickou fotografii Masayoshiho Sukity zachycující Bowieho se zdviženýma rukama — a přes Bowieho tvář umísťuje bílý čtverec s názvem alba. Gesto současně vyvolává a zakrývá jeden z nejslavnějších obrazů v dějinách rocku, naznačujíce témata vymazání, znovuvynalézání a nemožnosti uniknout vlastní minulosti.

Barnbrook popsal design jako akt poškození, který současně funguje jako akt tvoření. Bílý čtverec skrývá i přitahuje pozornost k obrazu „Heroes“ pod ním a vytváří palimpsest zrcadlící vlastní vztah alba k Bowieho dřívější tvorbě. Obal se stal jedním z nejdiskutovanějších albových designů dekády a získal četná ocenění v oblasti grafického designu.

Vydání a kritické přijetí

The Next Day debutovalo na prvním místě UK Albums Chart — Bowieho první album na vrcholu britské hitparády od Black Tie White Noise v roce 1993. Dosáhlo druhého místa v americkém Billboard 200 a umístilo se v první desítce na řadě mezinárodních trhů. Kritické přijetí bylo převážně pozitivní; recenzenti chválili textovou hloubku alba, hudební energii a samotnou odvahu jeho neohlášeného příchodu.

Album bylo nominováno na Mercury Prize a získalo Brit Award za Britské album roku 2014. Kritici poznamenali, že Bowie dokázal vytvořit dílo, které se nespoléhá na nostalgii ani se nesnaží znít současně, ale zaujímá osobitý zvukový prostor, který je nezaměnitelně jeho vlastní. Konsenzuální názor byl, že The Next Day představuje skutečný umělecký čin, nikoli pouhou záminku k porušení důchodu.

Význam v Bowieho pozdní kariéře

The Next Day se ukázalo jako předposlední album Bowieho kariéry, následované pouze albem Blackstar (2016), vydaným dva dny před jeho smrtí. Při zpětném pohledu album vyznačuje počátek Bowieho závěrečné tvůrčí kapitoly — období charakterizovaného trvalou uměleckou excelencí, absolutní kontrolou nad veřejným narativem a stále explicitnějším angažmá s tématy smrtelnosti a odkazu. Okolnosti jeho vzniku a vydání ustanovily šablonu utajení a překvapení, jež bude řídit projekt Blackstar, Bowieho závěrečné umělecké rozloučení.

Často kladené otázky