Pin Ups (1973): Bowieho pocta mod éře

Kontext a motivace

Pin Ups, vydané v říjnu 1973, zaujímá jedinečné postavení v diskografii Davida Bowieho jako jeho jediné album složené výhradně z coververzí. Deska přišla v období mimořádné produktivity: Bowie vydal The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars v roce 1972 a Aladdin Sane počátkem roku 1973, čímž se etabloval jako tvůrčí nejplodnější a komerčně nejúspěšnější umělec britského rocku. Pin Upsbylo zčásti strategickou pauzou — způsobem, jak udržet tempo vydávání a zároveň poskytnout čas pro konceptuální vývoj jeho příštího původního projektu.

Album přesto bylo víc než pouhý produkt. Bowie pojal Pin Ups jako hluboce osobní poctu britským rockovým a rhythm and bluesovým nahrávkám, jež formovaly jeho hudební senzibilitu během dospívání v Bromley a jeho raných zkušeností na londýnské klubové scéně v polovině 60. let. Všechny vybrané písně pocházely z období 1964–1967, jež odpovídalo Bowieho formativním letům jako mladého hudebníka vstřebávajícího zvuky kultury mods, britské invaze a rodícího se psychedelického hnutí.

Výběr písní a zdrojový materiál

Dvanáct skladeb na Pin Ups bylo čerpáno z průřezu britského rocku poloviny 60. let, zahrnujíc umělce, kteří byli stálicemi londýnského klubového okruhu a britských hitparád během Bowieho dospívání. Výběr zahrnoval písně od Yardbirds, Pretty Things, The Who, Kinks, Pink Floyd a Easybeats, mimo další. Každá skladba reprezentovala jednu tvář hudební krajiny, jež obklopovala Bowieho během jeho let jako zápasícího mladého performera.

Bowieho volby prozrazovaly vkus eklektický a záměrně protisměrný. Namísto coverování nejočividnějších hitů častěji vybíral hlubší řezy a komerčně méně výrazné skladby, čímž demonstroval hloubku svého zapojení do zdrojového materiálu. Jeho verze „See Emily Play“, původně hitu Syd Barrettových Pink Floyd, odrážela jeho dlouhodobou fascinaci Barrettovým rozbitým géniem, zatímco jeho pojetí „Rosalyn“ od Pretty Things vzdávalo hold kapele, jejíž syrová energie významně ovlivnila jeho raný performerský styl.

Nahrávání na Château d'Hérouville

Pin Upsbylo nahráno na Château d'Hérouville, rezidenčním nahrávacím studiu umístěném v zámku z devatenáctého století v regionu Val-d'Oise severně od Paříže. Zámek, na němž dříve nahrávali Elton John a Grateful Dead, poskytoval prostředí koncentrované tvůrčí izolace vhodné pro přímočaré nahrávací požadavky alba.

Seance produkovali Bowie a Ken Scott, kteří koprodukovali Ziggy Stardust a Aladdin Sane. Základní kapela zahrnovala Micka Ronsona na kytaru a klavír, Aynsleyho Dunbara na bicí, Trevora Boldera na baskytaru a Mika Garsona na klávesy. Ronsonova kytarová aranžmá byla zásadní pro zvukový charakter alba, transformujíce originální nahrávky prostřednictvím těžšího zesílení, vrstvených overdubů a osobitého glam-rockového produkčního pojetí, jež definovalo éru Ziggyho Stardusta.

Seance se rovněž překrývaly s Bowieho produkcí alba Raw Power Iggyho Popa, které se mixovalo ve stejném zařízení. Tento souběh dvou projektů odrážel Bowieho mimořádné pracovní tempo v tomto období a jeho prohlubující se tvůrčí vztah s Popem, jenž přinese další plody během berlínských let.

Obal alba a Twiggy

Obalová fotografie alba, pořízená Justinem de Villeneuve, zachycuje Bowieho po boku supermodelky Twiggy. Obě postavy jsou prezentovány v dramatickém, stylizovaném make-upu — Bowie s částečně maskovanou tváří, Twiggy se zvýrazněným očním líčením. Snímek, jasně dlužící pop-artovému portrétu té doby, se stal jedním z nejikoničtějších albumových obalů 70. let a posílil asociaci mezi Bowieho hudbou a vizuální kulturou módy a výtvarného umění.

Volba Twiggy byla záměrná. Jako definující modelka 60. let — éry, jíž písně alba vzdávaly hold — její přítomnost na obalu vytvářela vizuální spojení s oslavovaným kulturním momentem. Samotný název Pin Ups odkazoval na tradici pin-up fotografie, čímž dále propojoval album se specifickou estetikou a érou populární kultury.

Přijetí a umístění v žebříčcích

Pin Upsbylo podstatným komerčním úspěchem, dosáhlo první příčky britského albumového žebříčku a přineslo hit v podobě Bowieho coveru „Sorrow“ (původně od the Merseys), který dosáhl třetího místa v Británii. Album se dobře prodávalo po celé Evropě a vystoupalo na třiadvacáté místo v americkém žebříčku Billboard 200.

Kritické přijetí bylo umírněnější. Recenzenti obecně uznávali kvalitu výkonů a zjevnou náklonnost, kterou Bowie k materiálu přinášel, ale zpochybňovali, zda album coververzí představuje hodné využití jeho tvůrčích sil v době, kdy produkoval původní dílo výjimečné kvality. Někteří kritici vnímali album jako smluvní povinnost spíše než smysluplné umělecké prohlášení. Jiní ocenili jeho funkci průvodce k pochopení Bowieho vlivů a hudebních základů, na nichž byly jeho vlastní inovace vystavěny.

Odkaz a přehodnocení

V dekádách od vydání bylo Pin Ups přehodnoceno jako významnější dílo, než naznačovalo jeho počáteční přijetí. Album funguje jako hudební autobiografie, odhalující konkrétní zdroje, z nichž Bowie čerpal svou ranou inspiraci, a demonstrující jeho interpretační dovednost jako aranžéra a vokalisty. Jeho schopnost obývat píseň jiného umělce a zároveň ji transformovat v něco rozpoznatelně vlastního — tatáž kvalita, jež později informovala jeho spolupráce s Brianem Enem— je na desce bohatě patrná.

Pin Ups rovněž stojí jako poslední album nahrané se sestavou Spiders from Mars. Ronson, Bolder a další hudebníci, kteří definovali zvuk Ziggyho Stardusta, s Bowiem už nikdy nepracovali ve stejné konfiguraci. V tomto smyslu album slouží jako pocta minulosti i rozloučení s přítomností — uzavření jedné kapitoly před radikálními reinvencemi alb Diamond Dogs a Young Americans, jež budou následovat.

Často kladené otázky