Never Let Me Down (1987): Tvůrčí dno Davida Bowieho
Glass Spider Tour, kritický neúspěch a album, které sám Bowie později považoval za své nejhorší — a pozdější přehodnocení.
Bowieho tvůrčí dno
Never Let Me Down je sedmnácté studiové album Davida Bowieho, vydané 27. dubna 1987. Je obecně považováno za nadir Bowieho studiové kariéry — hodnocení, které sdílel sám Bowie, když v pozdějších rozhovorech album popisoval jako své nejhorší a vyjadřoval zvláštní nespokojenost s jeho přeprodukovanými aranžmá. Přicházející po komerčně úspěšném, ale kriticky rozporuplném albu Tonight (1984), album představovalo vyvrcholení tvůrčího úpadku, jenž započal po vrcholu Let's Dance (1983).
Navzdory špatné kritické pověsti Never Let Me Down obsahuje materiál, který pod vrstvami zastaralé produkce prozrazuje skutečnou skladatelskou kvalitu. Tento potenciál byl částečně naplněn o tři desetiletí později, když Bowieho dlouholetý producent Tony Visconti dohlížel na kompletní přenahrání alba, vydané v roce 2018, jež odstranilo původní produkční excesy a ukázalo písně v příznivějším světle.
Nahrávání a produkce
Album bylo nahráváno v Mountain Studios v Montreux ve Švýcarsku a ve studiu Power Station v New Yorku na konci roku 1986 a počátkem roku 1987. Bowie koprodukoval s Davidem Richardsem, zvukovým inženýrem, který pracoval na nahrávkách Queen v Mountain Studios. Produkce využívala silně vrstveného, dozvukem promáčeného zvuku, jenž byl typický pro mainstreamovou rockovou produkci poloviny osmdesátých let — s hradlovanými bicími, žesťovými sekcemi a syntezátorovými pády, jež písně pohřbívaly pod hustou zeď dobově typické zvukové ornamentiky.
Mezi nahrávajícími hudebníky byli kytaristé Carlos Alomar a Peter Frampton, přičemž druhý jmenovaný přispěl kytarovou prací, kterou Bowie později chválil jako jeden z mála zdařilých prvků alba. Rytmická sekce a klávesová aranžmá však odrážela lesklou, přestylizovanou produkční estetiku, kterou Bowie následně označil za zásadní problém alba.
Hudební obsah a singly
Album přineslo tři singly. „Day-In Day-Out“ se zabýval bezdomovectvím a městskou deprivací, ačkoli jeho sociální komentář byl podrýván uhlazenou produkcí a kontroverzním videoklipem. „Time Will Crawl“ — skladba, kterou Bowie později označil za nejsilnější na albu — byla inspirována černobylskou jadernou katastrofou z roku 1986 a s naléhavostí se zabývala environmentální úzkostí. Titulní skladba „Never Let Me Down“ byla upřímnou dedikací Bowieho osobní asistentce Coco Schwabové.
Mezi další pozoruhodné skladby patří „Zeroes“, nostalgická reflexe kontrakulturních šedesátých let, a „'87 and Cry“, politicky angažovaný komentář ke stavu světa. Několik písní vykazuje sofistikovanou melodickou práci, jež naznačuje, že Bowieho kompoziční schopnosti zůstaly nedotčeny i v době, kdy produkční volby jejich kvalitu zastiňovaly. Textové zájmy alba — sociální spravedlnost, environmentální krize, osobní věrnost — byly podstatnější než na Tonight, což svědčilo o skutečné, byť nedokonale realizované umělecké ambici.
Glass Spider Tour
Album doprovázelo Glass Spider Tour, masivní arénová produkce probíhající od května do listopadu 1987. Turné představovalo obrovskou scénickou konstrukci skleněného pavouka, propracovanou choreografii, leteckou akrobacii na lanech a divadelní inscenaci připomínající spektákl Diamond Dogs Tour, avšak postrádající jeho konceptuální koherenci. Kritici shledávali produkci přehnanou a choreografii v rozporu se syrovostí, jež charakterizovala Bowieho nejlepší živá vystoupení.
Glass Spider Tour je obecně považováno za nejméně úspěšné velké turné Bowieho kariéry, ačkoli přitahovalo velké publikum a bylo komerčně životaschopné. Jeho kritický neúspěch v kombinaci s negativním přijetím samotného alba vyvolal období skutečného uměleckého hledání. Zkušenost být vnímán jako nabubřelý arénový showman byla hluboce nepříjemná pro umělce, jenž vybudoval svou reputaci na inovaci a riskování.
Kritické přijetí a Bowieho vlastní hodnocení
Recenze při vydání byly převážně negativní. Kritici obviňovali album z definitivního opuštění umělecké odvahy, jež definovala Bowieho tvorbu sedmdesátých let, a její nahrazení formulovou, rozhlasově přátelskou produkcí. Album dosáhlo šestého místa ve Velké Británii a třicátého čtvrtého místa ve Spojených státech — respektabilní čísla, jež nicméně představovala výrazný pokles z komerčních výšin Let's Dance.
Bowieho vlastní zpětné hodnocení bylo nemilosrdné. V rozhovoru z roku 2003 album popsal jako trapné a jeho neúspěchy přičítal ztrátě tvůrčího směřování v polovině osmdesátých let. Zkušenost s nahráváním Never Let Me Down a turné k němu se stala katalyzátorem pro založení Tin Machine— Bowieho pokusu odhodit okovy sólové superstarství a znovu se spojit se syrovou, kytarově taženou rockovou hudbou v demokratickém kapelním formátu.
Přehodnocení v roce 2018
V roce 2018 Tony Visconti dohlížel na kompletní přenahrání Never Let Me Down pro box set Loving the Alien (1983–1988). Nová verze odstranila původní produkci a přenahrála instrumentální stopy s menší, organičtější kapelou, čímž odhalila podkladovou kvalitu řady kompozic. „Time Will Crawl“ a „Zeroes“ se ukázaly jako obzvláště silné písně, jakmile byly osvobozeny od těžkopádné produkce osmdesátých let, která tížila originály. Přenahrávka posloužila jako posmrtné ospravedlnění Bowieho instinktu, že album obsahuje hodnotný materiál uvězněný pod nevhodným zvukovým povrchem.