Lazarus (2016): Poslední singl a rozloučení Davida Bowieho
Strhující poslední singl, který sloužil jako Bowieho vědomé rozloučení se světem. Příběh vzniku a skrytý význam.
Kontext a vznik: poslední sdělení
„Lazarus“ byla vydána 17. prosince 2015 jako druhý singl z dvacátého pátého a posledního studiového alba Davida Bowieho Blackstar. V době vydání jen Bowieho nejbližší spolupracovníci věděli, že umělec osmnáct měsíců soukromě bojoval s rakovinou jater. Skladba, pojmenovaná po biblické postavě, kterou Ježíš vzkřísil z mrtvých, se zpětně stala chápána jako jedno z nejpozoruhodnějších rozlučkových gest v dějinách populární hudby.
Bowie složil „Lazarus“ během session k albu Blackstar i off-broadwayskému muzikálu téhož jména, jenž měl premiéru v New York Theatre Workshop 7. prosince 2015. Muzikál sloužil jako pokračování románu Waltera Tevise Muž, který spadl na Zemi z roku 1963, navracející se k mimozemské postavě Thomase Jeroma Newtona, kterého Bowie ztvárnil ve filmové adaptaci Nicolase Roega z roku 1976. Ve spolupráci s producentem Tonym Viscontim a jazzovým kvartetem Donnyho McCaslina Bowie vytvořil dílo, které fungovalo současně jako divadelní číslo, albová stopa a intenzivně osobní meditace o smrtelnosti.
Hudební struktura a aranžmá
„Lazarus“ otevírá přízračná, udržovaná saxofonová figura Donnyho McCaslina, jež nasazuje atmosféru opuštěné krásy, než vstoupí Bowieho zpěv. Aranžmá výrazně čerpá z jazzových idiomů, odrážejíc Bowieho dlouhodobý zájem o tento žánr a konkrétní schopnosti McCaslinova ansámblu. Rytmická sekce udržuje zdrženlivou, téměř procesní kvalitu po celé sloky, přičemž bubeník Mark Guiliana poskytuje texturované, decentní vzorce spíše než konvenční rockové bubnování.
Skladba buduje k dvěma odlišným emocionálním vrcholům. První přichází se vstupem kytary Bena Mondera, jehož zkreslená, atmosférická hra vnáší vrstvu napětí kontrastující s lyrickou kvalitou saxofonu. Druhý vrchol nastává v závěrečné části skladby, kde Bowieho vokální výkon eskaluje v intenzitě a vrcholí v pasážích téměř nesnesitelné emocionální přímosti. Produkce Bowieho a Viscontiho vyvažuje sofistikovanost jazzového ansámblu se syrovou, neoleštěnou kvalitou, jež emocionální váze textu ponechává nadřazené postavení.
Interpretace textu a motivy rozloučení
Text „Lazarus“ funguje na více rovinách významu. Na povrchu jej lze číst optikou příběhu muzikálu, jako slova Thomase Jeroma Newtona, mimozemšťana uvízlého na Zemi. Po Bowieho smrti 10. ledna 2016 — pouhé dva dny po vydání Blackstar— však obraznost skladby získala zdrcující autobiografický rozměr.
Ústřední napětí skladby spočívá mezi uvězněním a transcendencí. Bowie popisuje postavu, která je současně spoutaná i svobodná, pozemská i natahující se za něčím přesahujícím. Metafora Lazara je sama o sobě bohatá na nejednoznačnost: biblický Lazar byl vzkříšen z mrtvých, avšak Bowieho použití naznačuje nikoli doslovné vzkříšení, ale spíše vzkříšení umělecké — myšlenku, že dílo samo může svého tvůrce přežít. Toto čtení koresponduje s Bowieho širším pojetím projektu Blackstar jako pečlivě orchestrovaného rozloučení, proměňujícího akt umírání v závěrečné tvůrčí sdělení.
Videoklip: Bowie na smrtelném loži
Videoklip ke skladbě „Lazarus“, režírovaný Johanem Renckem, patří mezi nejsilnější a nejznepokojivější vizuální dokumenty v dějinách hudby. Natočen v listopadu 2015, kdy byl Bowie vážně nemocen, klip zobrazuje umělce ležícího na nemocničním lůžku s očima zavázanýma páskou, na níž jsou přišité knoflíky — obraz odkazující jak k jeho divadelní historii, tak k ikonografii smrti a slepoty.
V průběhu klipu Bowie střídá ležící postavu na lůžku s druhou postavou, která horečně píše u stolu, jako by závodila s časem, aby dokončila poslední tvůrčí akt. Vizuální jazyk je střídmý a klaustrofobní, barevná paleta desaturovaná. V závěrečných momentech klipu Bowie couváním ustupuje do skříně — obraz široce interpretovaný jako představení umělcova odchodu ze světa, překročení prahu mezi existencí a nicotou. Vědomí, že Bowie byl během natáčení nevyléčitelně nemocen, proměňuje každé gesto ve videu v cosi na hranici nesnesitelné naléhavosti.
Spojení s muzikálem Lazarus
Muzikál Lazarus, pro nějž skladba sloužila jako ústřední bod, byl společným dílem Bowieho a irského dramatika Endy Walshe. Inscenace zasazovala Thomase Jeroma Newtona do doby desetiletí po událostech Muže, který spadl na Zemi— stále naživu na Zemi, neschopen zemřít, topícího svou existenciální úzkost v ginu a televizi. Muzikál zahrnoval jak nové skladby napsané specificky pro inscenaci, tak přearanžované verze dřívějších Bowieho kompozic včetně „Changes“, „Life on Mars?“ a „Heroes“.
Herec Michael C. Hall ztvárnil Newtona na jevišti a „Lazarus“ interpretoval jako emocionální osu inscenace. Bowie docházel na zkoušky, ale byl příliš nemocen, aby se mohl zúčastnit premiéry. Muzikál byl uváděn od listopadu 2015 do ledna 2016 v New Yorku a následně byl inscenován v Londýně a dalších městech. Souhra mezi narativem muzikálu o nesmrtelném mimozemšťanovi toužícím po vysvobození a Bowieho vlastní smrtelností dodala celé inscenaci mimořádnou rezonanci, jež se po jeho smrti ještě prohloubila.
Přijetí a odkaz
Po Bowieho smrti byla „Lazarus“ široce uznána jako jeden z nejpozoruhodnějších aktů uměleckého uzavření v moderní kultuře. Kritici chválili skladbu i její klip jako důkaz, že Bowie proměnil vlastní smrt v umělecké dílo — poslední performanci konsistentní s kariérou definovanou záměrnou konstrukcí a dekonstrukcí identity. Skladba dosáhla posthumně 12. místa v britském žebříčku singlů, výrazně výše než mnohé Bowieho singly za jeho života.
Producent Tony Visconti později popsal session k Blackstar, a „Lazarus“ zejména, jako jedny z emocionálně nejnáročnějších nahrávek své kariéry. Poznamenal, že ačkoli Bowie nikdy výslovně neprohlásil, že album je zamýšleno jako rozloučení, jeho tvůrčí volby činily záměr nepochybným pro ty, kdo znali okolnosti. Skladba stojí po boku titulní skladby Blackstar jako definitivní závěrečná kapitola Bowieho uměleckého života — kariéry, která začala skladbou „Space Oddity“ v roce 1969 a skončila, téměř po pěti desetiletích, meditací o tom, co znamená čelit nicotě s neporušenou tvůrčí silou.